Cimbál je nadžánrový nástroj, patří i do jazzu
31. prosinec 2015
Dosud nevydané nahrávky z let 1991–2014 vznikaly především v zahraničí a s různými muzikantskými sestavami. Vedle sebe tu stojí moravská balada, arménská kantiléna, irská vánoční melodie, rumunské, bulharské a libanonské tance, slyšíme neobvyklé nástrojové kombinace: třeba cimbálu s flamencovou kytarou.
LN: Začínal jste jako cimbalista, na svém bilančním albu však hrajete i na řadu dalších nástrojů. Co vás žene k takovému rozšiřování instrumentalistických dovedností?
Multiinstrumentalitu jsem částečně zdědil po svém otci, nejvíce jsem se však různým hudebním nástrojům a folklorním stylům přiučil během sedmiletého působení vMezinárodním folklorním divadle v Amsterdamu. Naše tanečně-hudební pořady se v plynutí let tematicky vinuly z moravských hor přes Balkán až do Číny a Indie a já jsem si jako cimbalista a hráč na zobcovou flétnu mohl v každé sezoně vyzkoušet různé typy stolových trapézií i nespočet dechových nástrojů, od pětidírkových píšťal až po dvojplátkový arménský duduk. Jsem tělem i duší multiinstrumentalista, který by se s veškerou vážností a vervou rád naučil na kterýkoliv hudební nástroj, který mi v kterémkoliv koutu světa bude vtisknut do rukou!
LN: Jak jste se k působení v orchestru Mezinárodního folklorního divadla vlastně dostal?
Roku 1995 jsem do tohoto souboru nastoupil v roli hostujícího cimbalisty v programu Karpaty. Během mého působení se však vedení souboru rozhodlo, že si mě – právě díky mé multiinstrumentalitě a schopnosti psát úpravy – ještě na nějaký ten rok ponechá... A tak se z desetiměsíčního angažmá stal sedmiletý pobyt, který považuji ve svém muzikantském vývoji za naprosto zásadní.
LN: Cimbál bývá spojován především s folklorem, ale vy ho často využíváte i jako interpret vážné hudby. Setkáváte se ještě s překvapenými reakcemi publika?
České i slovenské publikum je o poznání konzervativnější než například posluchači v Německu nebo Nizozemsku. Tím pádem se u nás tu a tam s překvapeným publikem setkávám. Snažím se však novější a progresivnější tvář cimbálu nabízet v dávkách odpovídajících umírněné, avšak pestré dramaturgii. To znamená, že premiéry nových soudobých skladeb u nás zařazuji jen občas a jejich častější interpretaci si ponechávám na specializované festivaly v zahraničí... Doba se však mění a já pevně doufám, že se i Česká republika připojí k obecnému evropskému pokroku a uzná cimbál jako nadžánrový nástroj v široké škále využití, od lidových kořenů přes jazz až po ty nejexperimentálnější soudobé kompozice.
LN: Z kolika nahrávek jste pro Returns from Afar vybíral? Bylo to těžké rozhodování, co na album zařadit?
Širší výběr čítal asi třicet nahrávek, ve finále jich pak zůstalo třináct. Bylo dost náročné seřadit snímky tak, aby hudební cesta kolem světa působila jednolitě, zajímavě, neotřele, aby se proměňovaly barvy i nálady a také abych v rámci možností zachoval autentický ráz jednotlivých písní a tanců. Disk jsem koncipoval v lehké rozpolcenosti duše: na jedné straně v teskném pocitu, že se k některým hudebním nástrojům už nikdy nevrátím (například arabská citera zvaná kanun), ale i v optimistickém pohledu do budoucna v podobě vlastních kompozic – například zhudebnění básně Petra Bezruče Kalina.
LN: Využití básní Petra Bezruče byl váš delší dobu promýšlený záměr, nebo jste k Bezručově tvorbě sáhl spíš náhodou?
Dílo Petra Bezruče mě doslova zasáhlo asi před pěti lety. Je totiž pravdivé, je protknuto humanismem a láskou k přírodě i k lidem. V roce 2010 jsem měl možnost spolu se svým otcem Janem Rokytou seniorem ve společných cimbálových a cimbálovo-flétnových improvizacích podbarvovat recitaci Slezských písní v excelentním podání Alfréda Strejčka. Od té doby mne nadčasová poezie slezského barda už nepustila, ba naopak: na prvním albu našeho souboru Ensemble Flair Od pramenů k moři... najdou posluchači Bezručovy zhudebněné básně Kalina, Souputnice a Motýl.
LN: Vznikla nadžánrová koncepce Ensemble Flair ze střetu muzikantských názorů jeho členů, nebo jste spoluhráče hledal právě tak, aby naplnili vaše předem ujasněné představy o hudební tváři souboru?
Nadžánrová koncepce je mým osobním dílem a své muzikanty i zpěvačku jsem si vybíral na základě jejich muzikantské otevřenosti a folklorní praxe spojené s klasickým hudebním vzděláním. Všichni členové Flairu jsou někde folklorně „doma“, všichni hrají a zpívají i v jiných hudebních uskupeních: houslista Petr Vala a violista Jiří Pospěch mají své cimbálové muziky, kontrabasista Lukáš Švajda a klarinetista Jirka Pivovarčík zase v jiných kapelách působí jako stálí členové, zpěvačka Klára Obručová je kmenovou sólistkou BROLN, hostuje i s předními valašskými kapelami a je členkou vsetínské jazzové formace Jazzhec. Jsem přesvědčen, že tento široký záběr je správný a formuje muzikanty správným směrem. Musím však podotknout, že pro všechny členy má Flair prioritu, což je z mého pohledu také správné.
Zdroj: Lidové noviny - Kultura / 31. prosince 2015 / JAROSLAV RIEDEL