Ostravu okouzlily nadpozemské ženy aneb Martina Janková versus Iva Bittová (výtah z dvojrecenze)
26. listopad 2016
Hned dva mimořádné koncerty se uskutečnily v pátek v Ostravě a postavily milovníky hudby před otázku, kterou z umělkyň světové úrovně budou muset oželet. Nejprve od 18 hodin v kostele sv. Václava zazpívala Iva Bittová za doprovodu souboru Mucha Quartet písně z nového alba. O hodinu později byl v Domě kultury města Ostravy zahájen druhý koncert Mezinárodního hudebního festivalu Musica Pura, na kterém se představila v Ostravě už dlouho toužebně očekávaná sopranistka Martina Janková za doprovodu pianisty Ivo Kahánka, souboru Ensemble FLAIR a dalších umělců.
Skutečnost, že na obou koncertech zněla lidová píseň v přiléhavé, sugestivní i originální instrumentaci, hudebním aranžmá a nástrojovém obsazení, přinesla zajímavé sondy a možnost srovnání.
(...)
V divadelním sále Domu kultury města Ostravy se od 19 hodin uskutečnil druhý koncert festivalu Musica Pura nazvaný Písňové studánky Leoše Janáčka. Za touto poetickou metaforou se neskrývá nikdo jiný než Martina Janková a Ivo Kahánek. Vystoupení této dvojice se mělo konat už v září v rámci Svatováclavského hudebního festivalu. Bohužel sopranistka Janková onemocněla a koncert se uskutečnil jako sólový recitál Kahánka.
Tentokrát byla fortuna všem protagonistům koncertu nakloněna. Navíc k těmto vynikajícím sólistům namíchali dramaturgové festivalu Musica Pura opravdu zajímavé partnery: Ensemble FLAIR se za dva roky své existence zapsal do povědomí široce temperovanou dynamikou, muzikalitou a citlivým přístupem k lidové hudební tvořivosti. Spolu s Ensmeble FLAIR vystoupily zpěvačky Klára Obručová a Ludmila Vašková. Jako host zahrál na stolový cimbál Petr Zetek.
Večer proběhl jako prolínání klasického a folklorního světa, větší prostor samozřejmě měla dvojice Kahánek a Janková, kteří koncert zahájili písněmi Ty ukvalsky kosteličku, Ma mila mamulko či Na tych fojtovych lukach. Janková se hned od začátku prezentovala v ideální hlasové kondici, která jejímu koloraturnímu sopránu dovolila vymalovat melodické linie v působivých barvách, nepřehnaných vibratech, leč zpočátku možná s opatrným klasickým výrazem. Působivé bylo přebírání téže písně kontrastní obsadou s Obručovou a jednotlivými hráči Ensemble FLAIR v čele s cimbalistou Janem Rokytou. Docházelo tak k účinnému kontrastu v hudební barvě písní, vyvolávajících nečekané synestézie. Fascinujícím, přírodními dary ověnčeným vokálem oslovila například písní Chodila po roli Klára Obručová, která na mne zpočátku působila výrazově přirozeněji než Martina Janková.
Jenže si dokážu představit, co pro Martinu Jankovou, kterou ostravské obecenstvo považuje za svou, muselo vystoupení znamenat. A světově uznávaná sopranistka také v průběhu koncertu tak nějak roztála, dostala se do té správné emoční nálady, která jí dovolila začít si hrát. Začít si onen úžasný lidový fond užívat. Janková přidala do dalších písní Záře od milého, Dobrá rada či Pérečko svůj výrazný herecký rejstřík, s nímž vyjadřovala jednotlivé situace lidových písní. Ivo Kahánek se v průběhu večera několikrát uplatnil sólově, a to výběrem z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku, jehož skladby Naše večery, Štěbetaly jak laštovičky a Dobrou noc! nenechaly nikoho na pochybách, proč se tento frýdecký pianista etabloval v Praze jako jeden z nejlepších českých klavírních interpretů současnosti. Mne osobně Kahánek svou interpretací navíc dokázal, že si je svých kořenů vědom, že si jich váží a z každého sametově měkkého i markantnějšího tónu byla ona sounáležitost a pokora znát.
Nádhernou třetí linkou byly pěvecké výkony Ludmily Vaškové, která svým moudrým, oduševnělým pěveckým výrazem za doprovodu Petra Zetka zazpívala například krásnou píseň Šla děvečka do haječka. Jak večer postupoval, jako by ze všech muzikantů i zpěvaček opadávala zodpovědnost situace a vroucnost a upřímnost vložená do výkonů rostla. Martina Janková v posledních písních publikum doslova spoutala svým překrásně kultivovaným sopránem, který získal přesně tu lidově jadrnou notu. Nádherné bylo, jak si Janková přivedla Kahánka stojícího stranou u klavíru k sobě k mikrofonu a v obětí s ním zpívala dál. To bylo velmi důležité a krásné gesto.
Všichni interpreti podali toho večera znamenité výkony: ať to byl vzrušený, v rychlých notových hodnotách a harmonických koloraturách artikulovaný projev cimbalisty Petra Zetka, pokorný, moudrý a vždy sametový úhoz Jana Rokyty, svědomitě přesná basa Lukáše Švajdy (který každým dalším vystoupením, kde jej slyším, jakoby vyrostl o několik hudebních mil), či housle a viola Petra Valy a Jiřího Pospěcha, zkušeně se dělíce o své folklorní role. Na závěr jsem si tentokrát nechal slovo pro klarinet Jiřího Pivovarčíka, jehož tklivé, smutné i rozverné tóny byly pomyslným čtvrtým vokálem krásného večera.
Oba páteční koncerty přinesly mimořádně šťastnou dramaturgii, nádherné výkony všech účinkujících a ukázaly, jak se má folklorní hudba hrát. V případě Ivy Bittové se jednalo o osobitější, umělecky rafinovanější cestu, která možná nevezme za srdce každého, neboť je velmi výlučná a umělecky neobyčejně propracovaná. Kdo však dokráčí k jejímu konci, čeká jej neuvěřitelný zážitek, protože hlas Ivy Bittové a projekty, na nichž se podílí, jsou pro mne světovým unikátem.
Druhý koncert s Martinou Jankovou, Klárou Obručovou, Ludmilou Vaškovou a folklorními muzikanty byl klasičtější ukázkou přístupu k lidové hudbě. Od počátku do konce dýchal na posluchače srdečností, lidskostí a hřejivou pohodou. V případě Kláry Obručové a Martiny Jankové se pak jednalo o nádhernou konfrontaci hlasu, který tryskal jako vodopád z vrcholku hory (Obručová), a vokálu, jenž svou nádherou, technickou dispozicí a schopnostmi patří ke světové špičce v oblasti operní hudby (Janková). A to je na jeden večer strávený na koncertech v Ostravě poměrně dost, nemyslíte?