Vsetínská zpěvačka Klára Obručová: Cítila jsem potřebu posunout se dál

12. srpen 2016

Vsetín - /ROZHOVOR/ Klára Obručová se narodila na martinský svátek v roce 1986 ve Vsetíně. Zpěvu se věnuje odmalička. Zpívala nejprve v pěveckém sboru vsetínského Masarykova gymnázia, sólovou dráhu odstartovala v patnácti letech. Dnes je známá především z účinkování s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a hudebním seskupením Flair, se kterým nyní vydává své třetí sólové album V klíně rodných hor.

_dsc6898.jpg

Co bylo prvotní motivací natočit novou desku?

Je třeba říct, že prvotní nápad nevzešel ode mne, ale od Janka Rokyty a také Jaromíra Kratochvíla, který je vlastně jakýsi zaštiťovatel desky coby zástupce vydavatelské společnosti Indies Happy Trails. Tito dva pánové to na mě trošku upekli. Oba mne už nějaký čas pozorují. Jan Rokyta coby umělecký vedoucí naší kapely Flair pro mne poslední dobou nejvíce píše a upravuje písně na míru. Shodli jsme se, že nyní je ten správný čas zmapovat určitou fázi mého pěveckého vývoje. Také jsme si řekli, že tento rok je vhodný a symbolický i vzhledem k tomu, že se blíží moje třicátiny. Říkám si sice, že je to, jako bych slavila šedesát a bylo to moje poslední CD. Takové ohlédnutí (úsměv). Ale je fajn takto mapovat a srovnávat vlastní vývoj.

Co má posluchač očekávat? Má být připravený na klasickou cimbálovou muziku, ve spojení se kterou vás řada lidí zná?

Stále vycházíme z lidového materiálu, ale upřímně, mne to začíná lákat do více směrů. V současné době také nejvíce účinkuji s kapelou Flair, která se věnuje spíše nadžánrové muzice. Na novém CD je hodně zhudebněné poezie a vybrali jsme také jeden můj vlastní text. To je oproti jiným mým deskám novinka. Pokud jsme použili folklorní lidový materiál, tak vychází z Horního Vsacka. Tím jsme chtěli akcentovat, že právě tam jsou moje kořeny a tam se cítím dobře. Tam jsme také lokalizovali ten „můj klín rodných hor".

Tak také zní název alba: V klíně rodných hor.

Ano. A také je to název jedné ze skladeb, zhudebněného textu Josefa Kaluse. Je to místní písmák a souputník Petra Bezruče. Akorát se během svého života nedočkal takového věhlasu. Ale píše dost podobně a zpracovává i podobnou tématiku.

Kde jinde ještě jste hledali inspiraci?

Vedle poezie Petra Bezruče a Josefa Kaluse je na albu také jeden milý text od Josefa Kainara. Je ze sbírky Nevídáno, neslýcháno, která je určená především pro děti. Jmenuje se Hajany a na CD mi s touto písničkou pěvecky vypomohl Dalibor Štrunc, cimbalista a upravovatel z kapely Cimbal Classic a z doprovodné kapely sourozenců Ulrychových Javory. Je to symbolická tečka za albem.

Kteří muzikanti se na nahrávání CD podíleli?

Nahrávky, jež vznikly v letošním roce, zpracovával Flair. Vznikly také komorní věci, kde je vedle zpěvu už pouze velký či malý stolový cimbál. Při hře na něj se střídají Janek Rokyta a Petr Zetek. Použili jsme také čtyři snímky, které se dají označit za retrospektivní. Jsou to takové, které už se někdy někde objevily, ale buď nevyšly v oficiální distribuci na CD, nebo jsou to live záznamy. Dva z nich tam má Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů, dva Cimbálová muzika Kotár.

Album V klíně rodných hor je vaším třetím sólovým. Jak výrazně bude odlišné od dvou předchozích?

Rozdíl je opravdu především v tom, že se nejedná o klasickou cimbálovou muziku. Album charakterizují nadžánrové přesahy, částečně je to autorská tvorba Jana Rokyty. Například titulní píseň V klíně rodných hor je zpracovaná pouze vokálně. Recitovaný text se prolíná s mým zpěvem nahraným v sedmi smyčkách. CD nabízí také odbočku do jiných regionů. Dovolila jsem si například pozvat kamarádky, které mám ve sboru v Kotáru na Vsetíně. Společně jsme nahrály rusínské zpěvy. To je oblast, která je mi určitým způsobem blízká. Na albu je také jedna věc vyloženě česká ze sbírky od Čelakovského.

Kdo měl hlavní slovo při výběru písniček?

Texty ke zhudebnění jsem vybírala sama. V tom jsem měla volnou ruku. Retrospektivní snímky jsme vybírali společně s Jankem Rokytou. Každý z nás si udělal tajné tipy, a když jsme je dali dohromady, zjistili jsme, že se stoprocentně potkáváme. Takže bylo jednoduché dát to dohromady.

Jak dlouho deska vznikala?

Samotný nápad natočit ji vznikl na začátku letošního roku. Tím pádem jsme letos s kapelou Flair příliš nekoncertovali, protože jsme se věnovali přípravě alba. Od ledna jsme nový materiál cvičili. Je totiž nutné říct, že Janek to muzikantům píše čím dál těžší (úsměv). Do studia jsme šli v květnu. Natáčeli jsme v Českém rozhlaseOstrava. Čtyři přidané retrospektivní snímky bylo poté potřeba zvukově sladit s ostatními. Myslím si, že výsledkem je pěkná mozaika.

Jaký pocit máte z nového alba vy osobně?

Myslím, že ten pocit budu dostávat až zpětně. Až podle toho, jak se ke mně bude dostávat zpětná vazba od lidí. Jestli se jim to líbí, nebo ne. Zatím mám vazbu především od rodiny.

Jaká byla?

Říkali, že je to strašně smutné. Ale například prarodiče jsou tradiční folkloristé. Takže pro ně už je to možná na hranici akceptovatelnosti toho, co ano a co už ne s lidovým materiálem. Ale já se těším na to, jak budou lidé reagovat. Těším se na veškeré reakce. Myslím, že jsme do toho dali, co jsme mohli. Takové je rozpoložení moje i kapely a takovým směrem chceme jít. Těším se na kladné i negativní ohlasy. Veškeré beru. Lidé, kteří už měli možnost CD slyšet, říkají, že působí trochu melancholicky. Někteří zase, že smutně. Mně to tak ale nepřijde. Je možné, že čekali nějaký větší ohňostroj. Já už ale nemám pocit, že bych ve folkloru musela zpívat taneční písně nebo točené. Už to tak nevnímám. Více mne oslovují texty, které si vyberu, a Jan Rokyta k nim poté citlivě vytvoří hudební stopu. To mě nyní baví nejvíc. A podaří-li se navíc vybrat text, který by mohl říct něco víc i posluchačům, nejen mně, pak mne to těší o to více. Lidové texty jsou velmi hezké a já mám k lidové písničce a kořenům obrovskou úctu. Je to však materiál a náměty, které se určitým způsobem stále opakují. Já cítím vnitřní potřebu posunout se dál.

Poraďte mi, kde bude nejlépe si vaše album pustit? Z toho, co říkáte, mi nepřijde jako hudba například do auta.

Já sama hudbu nejvíc poslouchám právě v autě. I tuto desku. A první, na co jsem u jedné písně narazila, je najednou dvacet vteřin ticha. Je to však způsobeno právě tím autem. Měli jsme vizi, že v této konkrétní skladbě bude hudba postupně zesilovat. V autě to ovšem vyznívá spíše jako pasáž ticha. Je pravda, že dnes člověk málokdy poslouchá jako dřív. Tedy že si opravdu sedne a pozorně se zaposlouchá, neřkuli se sluchátky. Ale pro tuto desku je zřejmě přece jen potřeba podobného klidnějšího momentu.

Nemůžu nevzpomenout, že album má také krásný obal se spoustou krásných fotografií. Řekněme ještě něco o něm?

Pro mne je obal důležitá součást CD. Rozdělili jsme si to tedy tak, že Janek bude dotahovat vše, co se týká zvuku a úprav, a já že se postarám o to, jak bude album vypadat z venku. Výsledku přála šťastná náhoda. Měla jsem domluvenou jednu mladou fotografku ze Zlína, ta ale na poslední chvíli odřekla. Naštěstí se nakonec rychle podařilo domluvit s Lenkou Novotnou ze Vsetína. Fotily jsme na Pulčinách, začínaly jsme už ve čtyři hodiny ráno. A měly jsme opravdu štěstí. Focení trvalo asi do půl osmé, hned potom se zatáhlo a začalo i poprchat.

Připravujete koncertní turné, na kterém novou desku představíte? Případně křest? Ptám se teď především jménem valašských posluchačů.

Původně jsme chtěli s CD vyjít ven až na podzim. Pánové to tak namysleli, že to bude dárek k mým narozeninám. Ale řekli jsme si, že když už je hotové na konci prázdnin a my nyní až do konce roku budeme mít s Flairem koncerty, tak ať už s sebou něco máme. Něco, co můžeme prezentovat. Dva křty jsou pak plánované až v říjnu. V pátek dvacátého prvního října na vsetínském zámku a dvacátého třetího října v neděli v Brně.

Pokud lidé nebudou chtít na nové písně čekat až na křest, kde vás mohou nejdříve slyšet?

Začínáme shodou okolností na Valašsku. Už dnes večer ve Vizovicích na zámku u příležitosti Zámeckého kulturního léta, které zde každý rok pořádají. A den nato vystoupíme také ve večerním programu folklorního festivalu na Soláni.


Autor: Michal Burda / DENÍK

zpět na výpis recenzí